Leonberger

Původ plemene

Koncem 30. a začátkem 40. let 19. století zkřížil Heinrich Essig, radní města Leonberg u Stuttgartu, černobílou fenu novofundlandského psa s tzv. „psem Barry“ z klášterního špitálu Großer St. Bernhard. Později byl připojen i pyrenejský horský pes. Výsledkem byli velmi velcí psi s převážně dlouhou bílou srstí. Essigovým cílem byl pes podobný lvu. Lev je erbovním zvířetem města Leonberg.

První skuteční „leonbergři“ se narodili roku 1846. Sjednocovali v sobě vynikající vlastnosti všech výchozích plemen. Již krátce nato bylo mnoho těchto psů z Leonbergu jako symbol postavení prodáno do celého světa. Koncem 19. století byl leonberger přednostně chován v Badensku-Württembersku jako selský pes. Jeho hlídací a tažné vlastnosti byly velmi vychvalovány. V obou světových válkách a v dobách poválečné nouze dramaticky klesl počet chovných jedinců. Dnes je leonberger vynikající rodinný přítel, který splňuje všechny nároky dnešního moderního života.

MEZINÁRODNÍ KYNOLOGICKÁ FEDERACE, Thuin, Belgie STANDARD č. 145 b

Země původu:

Německo

Obecný vzhled:

Podle původního záměru je leonberger velký, silný a přesto elegantní pes. Vyznačuje se harmonickou stavbou těla a sebevědomým klidem při živém temperamentu. Obzvláště pes je statný a silný.

Srst a zbarvení
Kvalitou středně jemná až hrubá, dostatečně dlouhá, přiléhající, nikdy nedělená na pěšinky, i přes hustou podsadu ještě znatelná kostra, rovná, mírně zvlněná srst ještě povolená. Na krku a hrudi tvoří, obzvláště u psů, hřívu. Výrazné osrstění, praporce na hrudních končetinách a bohaté závěsy na pánevních končetinách.
Barvy: Žlutá, zlatá, mahagonová, ještě také pískové barvy (plavěžlutá a krémová) a všechny jejich kombinace, vždy s černou maskou, černé úhlování přípustné. Černá však nesmí určovat základní barvu psa (nesmí převažovat). Zesvětlení zákl. barvy na vlajce ocasu, hřívě a osrstění končetin nesmí být příliš odlišné, aby nebyla porušena harmonie zvířete. Malá bílá skvrna na hrudi a bílá srst na prstech se toleruje.

Hlava:
Jako celek spíše hlubší než širší a spíše protáhlá než podsaditá. Poměr čenichové partie a mozkovny je 1:1. Kůže zcela přiléhá, bez čelních vrásek.

• Mozkovna: Z profilu a zepředu mírně klenutá, mohutností odpovídá tělu a končetinám, ne však těžká. Zadní část není podstatně širší než část oční.
• Stop: Dostatečně vyjádřen.
• Obličejová část: Nosní houba vždy černá.
• Čichová partie: Spíše dlouhá, nepřecházející do špičky, nosní hřbet rovnoměrně široký, nikdy proláklý, spíše lehce klenutý (beraní nos).
• Pysky: Přiléhající, černé, uzavřené.
• Čelisti/zuby: Mohutná čelist s perfektním pravidelným nůžkovým skusem, přičemž horní řada zubů přesahuje bez jakékoli mezery řádu dolní a zuby stojí v čelisti svisle. 42 zdravých zubů podle zubního vzorce, chybějící M3 je tolerováno, klešťový skus je přípustný při zachování správného postavení špičáků.
• Líce: Jen málo vyvinuté.

Uši:
Posazené vysoko, ale ne daleko vzadu, zavěšené, středně velké, přiléhající, masité.

Oči:
V barvě, od světle hnědé až po pokud možno co nejtmavší hnědou, středně velké, oválné, symetricky uložené co do hloubky i vzdálenosti od sebe, oční víčka přiléhající, neviditelné spojivky, oční bělmo nezarudlé (jeho viditelná část).

Krk:
V mírném oblouku přechází plynule do kohoutku, spíše o něco delší než podsaditý, bez volné kůže či laloku.

Tělo:

• Kohoutek: Výrazný, obzvláště u psů.
• Hřbet: Pevný, rovný, široký.
• Bedra: Široká, silná,dobře osvalená.
• Záď: Široká, relativně dlouhá, mírně zaoblená, plynule přechází do kořene ocasu, nepřestavěná.
• Hruď: Široká, hluboká k lokti, oválná, nikoli sudovitá.
• Spodní linie/Břicho: Jen lehce vtažené.
• Ocas: Bohatě osrstěný, v postoji rovně svěšený, také v pohybu jen lehce stočen a nesen pokud možno ne nad prodlouženou linii hřbetu.
• Končetiny: Velmi silné, obzvláště u psů.

Hrudní končetiny:
Rovné, paralelně postavené, ne však úzce

• Lopatka: Dlouhá, šikmo uložená, tvoří s ramenem výrazný úhel, dobře osvalená. Lokty přilehlé.
• Nadprstí: Silná, pevná, z čelního pohledu rovná, ze strany svisle postavená.
• Tlapy: Rovně postavené, ani vybočené ani vbočené, oblé, uzavřené prsty, dobře klenuté, černá bříška.

Pánevní končetiny:
Nepříliš úzké paralelní postavení ze zadního pohledu, tlapy a hlezna ani vybočená, ani vbočená.

• Pánev: Šikmo položená.
• Stehna: Značně dlouhá, šikmo položená, silně osvalená, společně s lýtkem tvoří výrazný úhel.
• Hlezna: Silná, výrazně úhlená.
• Tlapy: Rovně postavené, kulaté až oválné, prsty klenuté, polštářky černé.

Chůze:
Rovnoměrný a plynulý pohyb, v chodu a klusu rozsáhlý záběr končetin, plynulý posun těla. Chody plynule přímočaré.

Proporce:
Výška v kohoutku v poměru k délce trupu je 9:10, hloubka hrudníku je přibližně 50% výšky v kohoutku.

Výška v kohoutku:
Psi: 72 až 80 cm, doporučená střední míra 76 cm
Feny: 65 až 75 cm, doporučená střední míra 70 cm

Povaha:
Jako rodinný pes je leonberger v dnešních životních podmínkách příjemný partner, kterého můžete vzít bez větších problémů kamkoliv; vyznačuje se vyslovenou láskou k dětem. Není ani bázlivý, ani agresivní. Je milým společníkem ve všech životních situacích díky poslušnosti a nebojácnosti. K požadovaným povahovým vlastnostem patří především sebejistota a suverénní klid, střední temperament (mimo jiné také hravost), disciplinovanost, dobrá učenlivost a pozornost, necitlivost vůči hlukům.

Vady:
Každá odchylka od uvedených bodů (Standard plemene) musí být hodnocena jako vada, jejíž hodnocení musí být v přesném poměru ke stupni odchylky.

Vady vylučující:

• bázlivá či agresivní povaha,
• silné anatomické vady (např. kravský postoj, kapří hřbet, silně klesající záď, extrémní vybočení končetin, absolutně nedostačující úhlení v ramenním, loketním a kolenním kloubu nebo v hleznu),
• chybějící zuby s výjimkou M3,
• předkus, podkus a další vady skusu,
• silně háčkující ocas nebo trvale vysoko stočený ocas,
• kudrnatá či silně vlnitá srst,
• vada ve zbarvení (hnědá s hnědým nosem a polštářky, black + tan, černá, stříbrná, „divoká“ barva)
• úplná ztráta masky,
• hnědá nosní houba a polštářky prstů,
• silná ztráta pigmentace na pyscích,
• oči bez podílu hnědé (dravčí žluté),
• příliš bílé barvy (od prstů až po lokte či kotníky, skvrna na prsou větší než ruka, bílá barva na jiných místech),
• entropium a ektropium (tj. vchlípené nebo vychlípené víčko).

Psi (samci) musí mít dvě prokazatelně normálně vyvinutá varlata, která se nacházejí zcela v šourku.

Co od LEONBERGERA očekávat a pro koho se hodí.

Leonberger je při své standardní výšce 65 – 80 cm a váze od 40 do 80 kg řazen mezi plemena velká, ale spíše by se dalo uvádět „obří“. Dle rozdělení plemen, schválené Mezinárodní kynologickou federací, je leonberger zařazen do skupiny 2, mezi plemena pinčové, knírači, plemena molossoidní (plemena typu mastifa) a švýcarští salašničtí psi. Výše uvedené skutečnosti dokresluje i charakteristika plemene, uváděná ve standardu FCI.

Leonberger je velmi velký, silný, svalnatý, ale přesto elegantní pes. Především pes, jako samec je silný a mohutný. Vyznačuje se sebevědomým klidem, při živém temperamentu. Není plachý ani agresivní. Jeho chování je sebejisté a suverénní. Temperamentu je středního s dobrou učenlivostí a poslušností.

Kdo si tedy může leonbergera bez obav opatřit? V podstatě každý, kdo má podmínky pro chov velkého psa. Kdo má čas, který může svému psu věnovat, kdo má dostatek prostoru a v neposlední řadě je zde i otázka materiálního zajištění. Není třeba si zastírat, že pořízením si velkého psa, nejen

leonbergera činíme určitý zásah do rodinného rozpočtu. A nejedná se jen o pořizovací cenu štěněte. Ta stojí na samém začátku. Je potřeba brát v úvahu, že zvláště u rostoucího štěněte do jednoho roku jsou vysoké nároky na kvalitní krmení. Další výdaje vznikají za pravidelná očkování, odčervení a přípravky proti zevním parazitům. Není účelem těchto řádek odradit případné zájemce o velká plemena, ale mají upozornit i na tuto stránku držení psů. Majitel leonbergera si musí vždy uvědomit, že svého psa bude zajišťovat materiálně i citově po dobu deseti, někdy i více let. Dalším předpokladem pro dobré spolužití člověka a velkého psa, jsou i určité fyzické schopnosti majitele. Leonbergeři obecně nepatří mezi povahově problémové psy. Správnou výchovu potřebuje stejně jako každý, i malý pes. Žádný zvláštní výcvik není nutný. K dobrému soužití stačí jen pár základních povelů, jako je přivolání, sedni, nebo lehni. Jsou však i leonbergeři, jejichž majitelé se věnují výcviku a mají tak se svými psy složeny různé zkoušky. Někteří členové klubu se svými leonbergery zúčastňují canisterapeutických aktivit.

Leonberger jako rodinný pes je příjemným partnerem, který se může brát bez problémů  všude s sebou. Vyznačuje se především velkou láskou k dětem. Ve všech životních situacích je leonberger jako doprovodný pes oddaným, poslušným a nebojácným kamarádem, který si zachovává hravost do vysokého věku. Na svém území je také výborným a ostražitým hlídačem, který však ke svému správnému vývoji potřebuje stálý styk s rodinou. Není tedy vhodný pro ostrahu osamělých objektů ani pro trvalé držení v kotci.

Důležité pro rozvoj správných povahových vlastností plemene je těsné soužití psa a jeho rodiny. Jen tak se leonberger bude cítit opravdu šťastně.

Držení Leonbergera

Jako nejvhodnější pro držení leonbergera se jeví domek se zahradou. Není však rozhodující, jak velká zahrada je. Dostatek pohybu je zajištěn na pravidelných procházkách, které by neměly být vzácné ani psu, který se pohybuje na pozemku o rozloze několika hektarů. Díky tomu, že se jedná o dlouhosrsté plemeno, je leonbergera možno držet celoročně venku. Vhodné však je, pořídit mu dostatečně velkou, zateplenou boudu. Postupem času, si pes oblíbí určitá místa k ležení i venku a tak by bylo na místě, dopřát mu podložku na které může pobývat. Ani zastřešení tohoto prostoru není na škodu. Vašeho leonbergera tam pak budeme často nacházet odpočívat. Pokud se týká ustájení v kotci, je to pro leonbergera naprosto nevhodné. Pokud už je dostatečně velký kotec k dispozici, měl by být používán pouze ve výjimečných případech, kdy potřebujeme psa na krátkou dobu někam zavřít. Další možností je, pokud může mít pes přístup i do některé části domu, například verandy, kde může spát. Vrcholem blaha pro každého psa bývá, pokud se může pohybovat po zahradě i celém domě. To však není nic pro zastánce sterilní čistoty. Ani při sebevětším úsilí uklízecí čety není možné docílit koberců bez chlupů nebo bez ťápoty. K tomuto způsobu sahají většinou jen opravdoví nadšenci pro leony. Odměnou je jim pak pohled na spokojeně se rozvalujícího miláčka uprostřed obýváku, když za okny panuje pravé ,,psí“ počasí s větrem, deštěm nebo mrazem.

Odpověď na otázku, zda doporučit leona pouze do bytu není jednoduchá. Odpovědí by mělo být spíše ne. Ale i tady se našly případy leonbergera, žijícího spokojeně se svými majiteli v bytě. Závisí asi na velikosti a poloze bytu a také nároky na čas věnovaný svému psovi by byly daleko větší. Snad jen ten, kdo je ochoten a má tu možnost trávit se svým pejskem v přírodě za každého počasí dostatek času by si to mohl dovolit. V úvahu je potřeba také vzít zdravotní stránku věci. Je pravděpodobné, že zdolávání několika pater po schodech vícekrát za den neprospěje správnému vývoji kostry mladého rostoucího psa. A tak důkladná rozvaha a posouzení všech pro a proti v každém konkrétním případě je více než nutná. V případě, že zájem o leonbergera je i tady opravdový a trvalý, a majitel je ochoten se svému psu v bytě přizpůsobit a je ochoten přizpůsobit i svůj denní program, jistě to možné je.