Landseer

PŮVOD PLEMENE

Za zemi původu landseera, velkého černobíle skvrnitého psa, se považuje Anglie. Tito tzv. řezničtí psi byli asi před 400 lety dovezeni anglickými rybáři na ostrov New Foundland, kde se křížili s domorodými psy. Výsledkem byli skvrnití psi mohutné postavy, takoví jací zde původně žili, ale tehdy mezi nimi převládli jedinci jednobarevní. Zde získali vynikající schopnost k práci ve vodě a následkem toho byli obecně označováni jako „novofundlandští psi“. Mezi lety 1650-1850 se v Anglii choval velký bíločerně skvrnitý „novofundlandský pes“, který byl po prošlechtění v první polovině 19. století velmi oblíben. Název landseer dostal podle anglického malíře zvířat Sira Edwina Landseera, jež tyto impozantní psy často maloval. V letech 1850-1860 se rozmnožil menší černý novofundlandský pes, dovezený do Anglie a čistokrevně chovaný. Landseer byl jím poněkud zatlačen do pozadí. Po 1. světové válce se objevily v Německu, Rakousku a Švýcarsku, kde toto plemeno získalo oblibu, první chovatelské podněty. V roce 1960 byl landseer mezinárodní kynologickou federací (FCI) uznán jako samostatné plemeno pod označením „landseer-kontinentálně evropský typ“. V USA, Kanadě a Anglii je „landseer-novofundlandský pes“ stále považován za jediné plemeno, pouhou variantu černého novofoundlandského psa s typickou tělesnou stavbou.

Země původu:

Anglie (Kontinentálně-evropský typ psa)

Obecný vzhled:

Landseer působí dojmem velkého, silného, harmonicky stavěného psa. Pohyb jeho velmi svalnatých běhů je lehký, chody prostorné, vyrovnané.

Osrstění a zbarvení

Osrstění je kromě hlavy dlouhé, rovné a husté, poměrně jemné s dostatečnou podsadou. Lehce zvlněné pesíky na hřbetě a na stehnech jsou přípustné. Když se češe proti srsti, musí se srst sama vrátit do správné polohy. Základní barva srsti je čistě bílá s výraznými černými plotnami na hřbetě a na zádi. Krk, předhrudí, břicho, běhy a ocas musí být bílé. Hlava je černá. Pro upevnění v chovu je žádoucí bílý čenich se souměrnou, neširokou, dozadu se táhnoucí lysinou. Občas se vyskytující černé tečky, tzv. saze, na bílém základě nejsou chybou, i když se postupně z chovu odstraňují.

Hlava

Hlava je dostatečně široká a mohutná, týlní hrbol dobře vyvinutý. Má zřetelně výrazný stop, nesmí být však vyslovený a strmý jako u bernardýna. Délka čenichu se rovná jeho hloubce před stopem. Pysky jsou suché, horní lehce překrývá spodní, mohou být volnější, ale ne převislé. Modelování hlavy musí být výrazné a působit ušlechtilým dojmem s mohutně vyvinutými čelistmi a lícemi zužujícími se k čenichu. Nosní zrcadlo a pysky jsou černé, skus nůžkový a kůže na hlavě nesmí mít vrásky a musí být krátce a jemně osrstěná. 

Uši: Středně velké, položené za očima, natažené dosahují k vnitřnímu koutku oka. Tvar je trojúhlý, dole zaokrouhlený, na hlavě jsou nepříliš široce nasazené ke stranám hlavy těsně a hladce přiléhají. Pokrývá je jemná a krátká srst, delší třásně mohou být jen na zadní straně závěsu. 

Oči: Středně velké, dost hluboko zasazené, hnědé až tmavohnědé, toleruje se však i světlehnědá barva. Výraz přátelský, tvar očí mandlový, spojivky nemají být vidět. Vysloveně světlé oči (dravčí nebo šedožluté) jsou vadou, stejně jako oči posazené příliš blízko k sobě.

Krk: Krk není v průřezu zcela kulatý, ale lehce vejčitý, dostatečně svalnatý a široký, dobře nasazený na plecích. Při symetrické stavbě těla se jeho délka od týlního hrbolu po kohoutek rovná třem čtvrtinám až čtyř pětinám délky hlavy od hrbolu týlní kosti po špičku nosu. Vyslovený lalok na krku nebo na pleci je nežádoucí.

Trup

Délka trupu od kohoutku až po nasazení ocasu se má rovnat dvojnásobku délky hlavy. Hřbet je pevný a rovný, od plecí až po záď je velmi široký a silný. Mezi velmi svalnatými plecemi je hluboká a široká hruď s dostatečně silným vyklenutím žeber hrudního koše. Břicho je jen málo vztažené, mezi ním a silnými svalnatými bedry je plochá prohlubeň slabin dostatečně patrná. Záď je velmi široká, po stranách mohutně osvalená a dozadu pěkně zaokrouhlená. Slabý hřbet, propadlý hřbet, slabá bedra a příliš krátká poslední žebra s vysoukaným břichem jsou závažné vady.

Hrudní končetiny

Silné, z plecí vycházející svalstvo pokračuje na mohutné nadloktí, na něž se ve správném úhlu napojují silné kosti rovných běhů, které jsou rovněž dobře osvaleny a rovnoběžné. Loket přiléhá ke spodní části hrudního koše a je poměrně vysoko a správně obrácený dozadu. Celé běhy jsou až k spěnkovému kloubu lehce osrstěné. Srst tvoří krátký prapor.

Pánevní končetiny

Celé pánevní končetiny jsou velmi silné. Zadní běhy se musí pohybovat velmi volně, mají silné kosti a mohutné osvalení, takže zejména stehenní část je výborně vyvinutá. Na stehnech jsou dostatečně dlouhé kalhoty. Kravský postoj nebo špatné zaúhlení jsou vady. Vlčí drápek (příležitostně se vyskytující pátý prst na zadní noze) je nežádoucí a odstraňuje se krátce po narození. Tlapy: Velké a dobře utvářené, vyslovené kočičí tlapky. Protáhlé nebo vybočené tlapky nejsou žádoucí. Mezi prsty musí být silné plovací blány dosahující až ke špičce prstu.

Ocas

Silný, nejvýše pod hlezní kloub dosahující, velmi hustě huňatě ochlupený, ale bez praporu. Když pes klidně stojí a není vzrušený, mívá ocas svěšený, na konci případně lehce zahnutý. Při pohybu jej nosí rovně natažený s lehkým prohnutím konce směrem nahoru. Ocasy silně prohnuté nebo přes hřbet zatočené jsou nepřípustné. Energický pohyb ocasu vyjadřuje psychický stav psa.

Velikost

Kohoutková výška landseera kolísá: psi mívají v kohoutku v průměru mezi 72-80 cm, feny mezi 62-72 cm. Menší nebo větší odchylky se však tolerují, pokud je tělesná stavba zvířete harmonická.

Povaha a typické způsoby chování

Pod výrazem povaha rozumíme typické chování psí osobnosti, založené na genetických předpokladech (vlohách) při působení mnohostranných vlivů prostředí, které se psa od jeho narození dotýkají. Mnohdy se tento pojem vztahuje na všechny představitele plemene a lidé se domnívají, že typické chování je to, v němž převažující část tvoří plemenné znaky. Původ a vývoj jsou ovšem dány tím, že zástupci tohoto plemena jsou silní psi, velmi samostatní a sebevědomí, takže mají sklon nedbat toho, co od nich člověk požaduje. Nelze od nich v žádném případě požadovat takové podřízení, jaké je obvyklé u klasických služebních psů, především u německého ovčáka. Tito psi vyžadují od prvního dne důslednou, avšak citlivou výchovu. Ke svým lidem jsou navenek velmi přítulní a roztomilí. Mazlí se stejně rádi jako společenská plemena, ovšem k mazlení vybízejí mávnutím mohutné tlapy nebo energickým drcnutím čenichu. S cizími jen těžko navazují nová přátelství.

Psi

Jsou zpravidla výrazně silnější, větší a těžší než samice. Stejně silní psi většinou projevují dominantní snahy mezi sebou nebo vůči jiným podobně velkým psům, což dávají najevo vrčením, trháním na vodítku a v nejhorším případě chutí do rvačky. Naproti tomu vůči malým psům se chovají vlídně nebo dokonce přátelsky. K těmto okolnostem je třeba přihlížet vždy při pohybu v kruhu na výstavách nebo při výcviku na cvičišti. V případě, že se objeví první známka dominace, což bývá většinou v devátém měsíci věku, vzácněji i dříve, je nutné okamžitě důsledně toto chování potlačit. Trestem může být např. silný úder kolenem do žeber psa. Překvapivé je, že dominantní pes po správně zasazeném úderu rychle zaujme požadované postavení, ale v žádném případě nepřitáhne ocas k břichu, což mnozí psovodi považují za dostatečnou reakci. Chce-li mít psovod dostatečný vliv, aby psa uklidnil, musí dodržovat jasný a určitý typ chování. Majitel psa se musí stále zajímat, zda někde blízko není říjná fena, přičemž k hárání dochází dvakrát za rok. Zájem psa o páření představuje potíž pro všechny zúčastněné strany, zejména když pes je skutečně vzrušen a nedá se ovládat. U psa, který již jednou kryl, se zájem velmi zvyšuje. Proto pokud nechceme nebo nemůžeme určitého psa používat k čistokrevnému chovu, je rozumnější nechat ho vykastrovat.

Feny

Feny jsou zpravidla lehčí a menší a vypadají elegantněji než jejich samčí soukmenovci. Také jejich pohyb je obratnější. Feny jsou všeobecně mazlivější a přítulnější než samci a jejich jemnější povaha z nich dělá výborné společnice. Snadněji se také ovlivňují a vychovávají a ve skupině jsou přátelštější. Jsou také ostražitější než psi. Výjimky se samozřejmě vyskytují i u nich. Feny se hárají dvakrát do roka, to znamená, že po tři týdny se objevuje sekret smíšený s krví a několik dní z těchto tří týdnů jsou ochotné ke krytí a mohou být oplodněny. Tyto dny se mění u různých fen. Většina fen je ochotna k páření mezi 9-11 dnem, zatímco jiné snesou psa až 12-14 den. I když ji máte na zahradě, musí být pod odhledem, protože psi jsou neuvěřitelně vynalézaví ve své snaze dosáhnout cíle. Někteří podhrabávají plot, jiní překonávají překážky skokem. Feny přicházejí do říje mezi 7-13 měsícem a zůstávají plodné až do smrti. I u fen doporučujeme, pokud nemáte žádné chovatelské záměry, kastraci, protože se tak předejde časté falešné březosti, která představuje nemalou obtíž pro fenu i jejího majitele.

LANDSEER A DĚTI

Toto plemeno se vyznačuje vysokým prahem dráždivosti, tzn. že projevují velkou trpělivost i vůči vydatným a nepříjemným podnětům z okolí. Tato snášenlivost je předurčuje pro soužití s dětmi. I psi, kteří nikdy s dětmi nežili, je snášejí přátelsky a trpělivě, zejména když jejich chovatel s dětmi dobře vychází. Mnozí z nich se projevují jako trpěliví průvodci při hrách, jiní přebírají úlohu starostlivé chůvy, a to natolik, že mohou být jiným lidem nebezpeční. Pokud je jejich malí kamarádi při hře příliš obtěžují, nebrání se, ale vyhledají si klidné místečko, kam se v klidu uchýlí.

LANDSEER JAKO HLÍDAČ

Jako hlídací psi nebo obranáři nejsou vynikající. Někteří psi vítají cizí vrtěním ocasu, jiní štěkají, blíží-li se k nim někdo. Mají-li však dobré vztahy k vlastním lidem, jsou ochotní je bránit. Už jejich pouhá velikost odstrašuje, zejména, když štěkají. Feny jsou ve srovnání se svými samčími druhy ostražitější a někdy i útočnější, třebaže ti mají velkou fyzickou převahu. Lze je však jako obranáře vychovat. Vyžadují sice zvláštní zacházení, ale jsou pro tuto službu plně způsobilí. Jejich hmotnost blížící se 70 kg je ale pro skoky příliš velká, což je při zkouškách znevýhodňuje. Ostatně skoky mohou zavinit poškození kostry nebo vazů.

LANDSEER A VODA

Landseeři milují vodu a plavání je pro ně velmi důležité. Když se mladí psi mají možnost hravě pohybovat ve vodě, vytvářejí se u nich předpoklady pro práci. Mnozí psi plavou jednoduše pro radost, jiní chtějí z vody aportovat klacíky, míčky a jiné předměty. Další do vody následují členy své rodiny se zřetelnou starostí, kterou o ně neustále projevují. Tím mohou být i na obtíž. Již psy ve stáří několika málo měsíců stačí uchopit za srst a pes automaticky táhne plavce na břeh, i když to ještě nebývá na místo, kde lze z vody snadno vylézt. Pozoruhodné je, že velký počet landseerů dovede zachraňovat plavce bez jakéhokoli výcviku. Existují psi, kteří během dovolené na pobřeží hrají roli „plavčíků“ a vytrvale pozorují vodu a lidi v ní. Mnozí tito psi mají neomylný smysl, kterým rozeznají, kdo je dobrý a kdo nejistý plavec. Když zpozorují, že někdo špatně plave, snaží se jej z vody vytáhnout. Pokud se to hned nepodaří např. na hloubce, provází pes plavce a zatlačuje jej do blízkosti pobřeží nebo k loďce. Skvělé plavecké schopnosti landseerů podporuje z velké části jejich nepromokavá srst, dobře promaštěná, která vytváří vzduchový polštář působící silným vztlakem. Díky tělesným vlastnostem a vlohám je toto plemeno ideální pro záchranné práce ve vodě i pro vodní sporty.

LANDSEER V DOMĚ A NA ZAHRADĚ

Toto plemeno je možno chovat snadno v domě i na zahradě, protože jsou tito psi velmi klidní a snášenliví. Neobyčejně se hodí pro neklidné lidi, protože na ně mají dobrý vliv: dlouhodobé mazlení s těmito psy dokonce snižuje krevní tlak! Jsou to učenliví a temperamentní psi. Kromě výrazné inteligence mají i smysl pro hru a humor. Tito velcí psi potřebují vydatný styk se svou rodinou, nesnášejí pobyt v uzavřeném výběhu, deptá je. Pokud jsou však chováni ve volnu, potřebují suché a závětrné místo k odpočinku. Landseeři jsou schopni snášet velká chladna, naopak cítí se nejlépe je-li zima. Mnozí představitelé tohoto plemene se s chutí nechávají zapadat sněhem. Snadno snášejí nárazy a nejsou nijak rozčíleni, když je např. děti tahají silně za ocas. Úpravu srsti a lékařské ošetření snášejí s klidem. Nemají sklon k zbytečnému ňafání, štěkají a vrčí jen když je to nutné. Pokud se zjistí, že si člověk opatřil jednoho z mála štěkavých psů, může tento problém rychle vyřešit důslednou „protištěkací výchovou“, uváděnou v jiných odborných publikacích zabývajících se výchovou psa. Vážným problémem jsou velmi vysoké letní teploty, ovšem někteří velmi vitální jedinci dokáží své pány na procházce zcela utahat. K vycházkám proto volíme raději chladnější ranní nebo večerní hodiny. I psy lze vychovat k snášení veder, pokud je ponecháme na slunci, ale hrozí, že černé části srsti na slunci vyrudnou. Zima a podzim jsou pro tyto psy nejoblíbenější období. I při teplotách pod nulou jdou tito psi dobrovolně do vody, což majiteli způsobuje starosti. Při vycházce však psu nikterak neublíží, vykoupe-li se, pokud ho necháme běhat, dokud neuschne